Mám tu před sebou sedm různých časopisů. Fotky na obálkách lákají k prolistování. Raději je otáčím zadní stranou vzhůru a teď vidím, že je zde ještě větší obrázek.Přecházím editorialy, obsah a jdu rovnou k první reportáži. Úvodní nejlepší reportáž mě baví, ale to už mi zvědavost nedá a dívám se na stranu sedmnáct, kde je rozhovor. Pak se směju názorům čtenářů a jsem zpátky u poslední strany s obrázkem. Zvažuji založit vlastní časopis a přemýšlím, jak to udělat jinak než u předtím prolistovaných časopisů. Usínám s představou originálních rubrik a možností zapojení čtenářů. Najednou vyskočím z postele a zapínám počítač. Nový soubor nazývám časopis a píšu do něj: časopis se bude jmenovat pravítko objektivity. Najednou jako bych měl v hlavě divadelní představení na tohle téma. Herci se překřikují, každý má ten nejlepší nápad na nové téma. Myslím na slavné Čechy i světové hrdiny. Pak už to mám skoro celé rozepsané do dvanácti bodů. Ráno odnáším koncept do vydavatelství. Jsou nadšeni a dávají mi první zálohu. Usedám k počítači a píšu editorial. Reportáž udělám raději sám kvůli objektivitě. Na zadní straně je reklama, která ukazuje na pravítku objektivity nulu. Přemýšlím kolik dám editorialu.